Toto je šestý díl ze seriálu o rodinné dovolené na Srí Lance. Tu jsme si užili od 27.11.2015 do 19.12.2015.
Po včerejším nezdaru jsme se na slony ještě více těšili. Dle řidiče by to mělo být asi 40 minut tuktukem, což je reálnější než 2+ hodiny taxíkem do Millenia nebo na safari na jihovýchodě Srí Lanky. Navíc o safari jsme si nečetli nejlepší recenze, tam je to spíše jako zoo a pokud už máte štěstí a nějaké zvíře tam uvidíte, tak si na něho určitě nesáhnete.
Vyjelo se asi v 10:00 a cesta vedla na opačnou stranu než hadí farma. Jeli jsme přes Galle (o něm bude ještě řeč později) a cesta byla o dost kratší než na hadí farmu. Řidič šel s námi, již minule se osvědčil, když pomohl pohlídat děti a byli jsme rádi i za něj, že nemusí čekat. Nápis hlásal název Water for Elephants.
Došli jsme k pokladně, chvilku jsme diskutovali o ceně vstupenek, ale ceny byly celkem v pohodě. Dobré je, že děti asi do 6 let neplatí, jedno z našich má zrovna zítra šesté narozeniny, tak jsme ušetřili 1200 rupií. Cenově je to tedy pro děti starší 6 let za 1200 rupií, pro dospělé 2500 rupií. Na vstupenkách byly sice předtištěné jiné ceny (2400 a 1000), ale evidentně je o to zájem. V ceně je jízda na slonovi, krmení, koupání. Pokud nechcete jet, ušetříte a cena je 1500 rupií pro dospělého.
Asi deset minut jsme počkali než skončila předchozí skupina a dostali jsme se na řadu. Nutno zmínit, že slon je jeden, což je proti Milleniu nevýhoda, na druhou stranu nám jeden úplně stačil, abychom si „slony“ užili. Nejprve přišlo na řadu krmení a trocha informací. Slon se jmenuje Lexi, je mu 35 let, váží 3,5 tuny a denně sní snad 400kg trávy, banánů a dalšího krmení. Sloni se dožívají 70 let. Krmení bylo dobré na seznámení, aby si na nás slon trochu zvykl. Potom si manželka se synem vylezli po schůdkách, nasedli a jeli.
Ostatní šli s průvodcem vepředu, fotilo a se a točilo video. Po pěti mi nutách jsme došli k řece, vedle které bylo umělé jezírko sloužící ke sloní koupeli. Slon poslušně vlezl do vody, lehl si na bok a občas vystrčil chobot ven, aby se nadechl. Postupně na něj dávali všechny děti, které mu mohli sedět na krku a slupkou z kokosového ořechu se drhnul a omýval. Když se dost umyl, tak předvedl jak umí stříkat vodou, trochu vyschl a jelo se zpátky, tentokrát já s druhým s druhým synem. Prý by snesl i dvě děti a dospělého, ale nepřišlo nám to příliš bezpečné.
Jízda byla trochu jako na houpačce, bylo potřeba se pořádně držet slona za řetězy, k tomu držet syna a když se blížily větve, bylo potřeba se s tím prostě smířit a rozrazit je hlavou nebo tělem. Ale zážitek to byl samozřejmě jedinečný a z těch tří (slon, hadi, želvy) ho hodnotíme určitě nejvýše.
Poté se jelo zpět, řidič občas něco poznamenal nebo se na něco zeptal, ale v tom provozu nebylo moc slyšet, tak j sme říkali ano a usmívali se. Proto nás překvapilo, když jsme zastavili v Galle. Stejně jsme to ale měli v plánu, tak jsme se šli podívat na pevnost. Srí Lanku prý mnoho národů zkoušelo dobít a povedlo se to až Anglii.
Její vliv je na Srí Lance znát, ať již jízdou po levé straně, školními uniformami dětí, rozšířenou angličtinou a nebo pěstováním a pitím čaje. Po pevnosti v Galle jsme se vrátili zpět, hodinku dvě se koupali na Unawatuně a jeli domů. Před západem slunce jsem si ještě šel zaběhat, našel jsem místo, kde byl výhled na moře a tak jsem udělat video a pár snímků.