Toto je třetí díl ze seriálu o rodinné dovolené na Srí Lance. Tu jsme si užili od 27.11.2015 do 19.12.2015.
Dopoledne jsme se domluvili s hostitelem, že na zítřejší den naplánujeme návštěvu želví farmy a dnes pojedeme tuktukem na pláž Unawatuna. Den předtím jsme si ale o želví farmě povídali i s řidičem a výsledkem bylo menší nedorozumění, takže na želví farmu se jelo již dnes.
Překvapení to ale bylo pozitivní, jen jsme nevěděli kolik času si na to vyhradit. Odhadli jsme jednu hodinu a ta bohatě stačila.
Celá rodina, tedy 2 dospělí a 4 menší děti jsme kupovali celkem 3 vstupenky, každá po 500 rupiích.
Želví farma na Srí Lance
Želví farma je menší prostor asi 200m2 s několika nádržemi a obchodem. Po chvilce se nás ujal průvodce a dobrou angličtinou vysvětloval celý proces. Mořských želv existuje asi 7 druhů a z toho 5 jich chovají na Srí Lance.Ačkoliv je lov želv i sběr vajíček zakázaný, želvy chodí na pláž hlavně v noci a vajíčka jsou až příliš lákavá, aby jim lidé odolali. Proto vajíčka lidé z farmy sbírají a přenášejí je do písku na farmě, kde je mají pod kontrolou. Každá várka je označena počtem a druhem želv, většinou je to kolem 100 vajíček. Trvá obvykle kolem 2 měsíců, než se želvy vylíhnou a úspěšnost je kolem 80%. Poté po zhruba 3-5 dnech jdou zpět do moře. V kádích jsou potom různé druhy želv, od malých po velké a je to hlavně na podporu informovanosti a příjem z turismu.
Ke každému druhu jsme dostali pár zajímavých informací, např. Olive ridley Jsou zbarvené dozelena a lidé věří na afrodiziakální účinky pozření jejich masa.
Naopak želvy Hawksbill Mají maso snad i jedovaté, přesto je někteří kvůli masu loví. Tyto želvy jsou ale ceněné hlavně pro krunýře, které patří mezi nejvzácnější.
Největší želvy dorůstají až 240kg a dožívají se 100 let, koluje zvěst o exempláři, který se dožil 160 let.
Některé želvy se na farmu dostanou po výlovu rybáři. Ti raději než aby přišli o síť, tak odříznou želvě ploutev. Taková želva by potom v moři zahynula, protože ztratí váhu a není schopná se potopit.
Na želvy na farmě je sice zakázáno sahat, ale když jste zdvořilí, želvičku vám na ruku dají.
V obchodě potom máte možnost zakoupit různé předměty, ať již s motivy želv, všudypřítomných slonů nebo rybářů. Protože zatím nemáme takový přehled o cenách, tak jsme nic nekoupili. Občerstvili jsme se a vyšli na místo setkání s tuktukem, řidič tam již byl, zřejmě tam stál celých asi 45 minut, protože neměl nic lepšího na práci. Zavezl nás na Unawatunu a šlo se koupat.
Slunce pálilo o poznání více než předchozí dny a i když bylo předtím zataženo, už jsme na sobě cítili, že jsme spálení, takže zítra se budeme muset více hlídat.
Než jsme nafoukli kruhy, už tu byli obchodníci. Kupodivu to prodejce pohledů znovu nezkoušel, asi mu bylo jasné, že kdo jeden den nakoupí zásobu na celou dovolenou, tak s ním následující den obchod neudělá.
Bohužel ale přišla Aruna s dekami, pro nás není moc snadné slušně odmítnout, ale přišla nám dost vlezlá, tak jsme jí na férovku řekli, že ona prodává za 2000, se slevou za 1500, ale že jsme našli obchod za 1000. To se jí zřejmě dotklo a i když se ptala který to byl obchod, hned věděla, že u nich je ta látka určitě méně kvalitní. Anglicky jsme jí vysvětlili, že nejsme experti na textil, ale nebylo to moc platné, chvíli něco drmolila ve svém jazyce a tak jsme si jí přestali všímat.
Hodinku dvě jsme se střídali u dětí, potápěli se pro mušle a slunili se. Potom jsme se vydali cestou zpět, abychom prouzkoumali další obchody.
Jeden ze synů má rád slony a protože se mu blíží narozeniny, tak jsme mu chtěli udělat radost. Výběr ale není vůbec jednoduchý, protože slonů je nepřeberné množství velikostí, barev, materiálů a způsobu opracování. U jednoho obchodu jsme se zastavili déle a nebýt jedné maličkosti, už jsme tam kupovali sloníky v ceně 6000 rupií. Majitel nám je šel zabalit a asi jeho dcera zkoušela aplikovat metodu cross-sellingu (prodat i něco dalšího).
Ukazovala nám deky, což nás zaujalo, protože jsme chtěli srovnání s Arunou z pláže. Jenže když se u stejné deky vytasila s cenou 2700 rupií, tak manželka pojala podezření, že i sloni budou hodně předražení. Dost se jí to dotklo a nepomohlo vysvětlování, že Aruna z pláže má určitě deky nižší kvality. Přicházel majitel se zabalenými slony, právě včas, aby nás zastihl při odchodu.
Po této trapné události už jsme neměli chuť moc nakupovat, přesto jsme o pár obchodů dále stejně jednoho slona koupili. Původní cena 1200 rupií, manželka oponovala s 1000. Prodavačka na to 1100, ale manželka se nedala a tak byl slon za 1000 rupií náš.
O kousek dále jsme se ještě zastavili v ochodě s ovocem, kde nám dávali různé ochutnávky plodů, které u nás vůbec nevídáme. Maracuju známe jen z jogurtů, banány známe jen zelené/žluté, ale banánů je prý více než 50 druhů, třeba malinké žluté nebo oranžové až dočervena. Od každého jsme něco nakoupili. Zavolali jsme si tuktuk a jelo se domů. K obědu jsme si dali domácí špagety, poté si šla manželka zaběhat a majitel se stavil na kafíčko a pokec.
Povídali jsme si o investování do nemovitostí, přijde mi to jako daleko zajímavější než si koupit byt v ČR, kde je návratnost investice třeba 20 let. Za uplynulých 13 let (v roce 2002 zde nebyly žádní makléři) se cena zvedla více než 20 krát a překotný růst stále trvá. Majitel odhadl návratnost na 3 roky. Na druhou stranu mít dům na druhé straně zeměkoule může být problém, protože buď musíte mít dobrý odhad na lidi, kteří se vám o to celé postarají a nebo sem budete muset jezdit na dovolenou častěji než je zdrávo. Takže to raději nebudeme komplikovat a zůstaneme u dovolenkování.