Toto je druhá část seriálu o rodinné dovolené na Srí Lance. Tu jsme si užili od 27.11.2015 do 19.12.2015.
Vstávalo se hodně pozdě, doháněli jsme resty z cesty a k snídani byla domácí vločková kaše. Po snídani přišel majitel, domluvili jsme si tuktuk a plány na další dny. Původně jsme chtěli na pláž jako včera, ale nakonec se jelo na Unawatunu, přeci jen je vyhlášená, tak jsme byli zvědaví jaká je doopravdy.
Cesta tam je asi třikrát delší, dobrých 15 minut tuktukem, takže pěšky s dětmi by to nebylo ono. Cenově je to 800 rupií tam a zpět. Cestou tam se projíždí uličkou plnou obchodů, takže jsme si už plánovali, jak je budeme prozkoumávat.
Pláž Unawatuna je opravdu pěkná a těžko říct, proč není přeplněná jako další známé pláže. Zřejmě to bude tím, že je náročnější cenově i dopravou. Na jihovýchodě je vidět budhistický chrám a po celé pláži je to jedna restaurace a bar vedle druhého. Prostorem jedné z restaurací jsme na pláž také vstu povali a bylo vidět, že tam předchozí noc byla velká párty. Majitel se omlouval, že mají z provozních důvodů celý den zavřeno a budou uklízet. Převlékli jsme se do plavek, nafoukli kruhy pro děti a šlo se koupat.
Ačkoliv slunce vyloženě nepálilo, bylo koupání příjemně osvěžující. Člověk se tak zbaví té všudypřítomné vlhkosti a voda nadnáší tak, že můžete ležet na zádech s rukama i nohama roztaženýma a nepotopíte se. Pláž je však rájem pro různé prodejce a tak jsme se jim samozřejmě nevyhnuli ani my.
Nejprve to byl prodavač pohledů – Unawatuna, jiná pláž, sloni, ženy tradičně oblečené, jídlo tradičně připravené. Cena 80 rupií nám však přišla dost, tak jsme ho odmítli. Na to ale přišel s cenou 20 rupií za jeden pohled a nebo alespoň mám ten pocit. Každopádně jsme začali vybírat, nakonec 7 pohledů. K tomu nám přidal balíček oříšků, takže až později nám došlo, že cena 600 rupií není žádná výhra, pro nás. Takže 1:0 pro srílanské prodavače.
Následovala Aruna, prodavačka dek, o které bude ještě zmínka následující den. Nutno podotknout, že deky, které prodává, jsou pěkné a takto nějak bych si představoval památku z dovolené. Cena 2000 rupií je dost, ale když ten pocit vyslovíte nahlas, je cena rázem 1500 rupií. Přesto jsme se poučeni z předchozí prohry nechtěli unáhlit a tak jsme se domluvili na následující den.
Když jsme se dost vymáchali, šlo se na oběd. Vyzkoušeli jsme restauraci Hard Rock a vybrali jsme dobře. Dali jsme si obyčejnou rýži a k tomu kuřecí maso plus nám přinesli několik druhů kari na ochutnání. Pro dva dospělé a čtyři děti jsme objednali celkem čtyři porce a dobře jsme udělali, protože porce byly dostatečně velké. Rýže super, škoda že se taková nedá sehnat u nás. Cenově to celé včetně 2 coca-col a 4 džusíků vyšlo na 4200 rupií, tedy s dýškem něco přes 800 Kč.
Poté jsme se vydali uličkou obchůdků, našli jsme i jeden s dekami z pláže a cenově vycházely na 1200 rupií, takže jsme to brali jako naše vítězství a stav 1:1. Chtěli jsme si zavolat našeho řidiče, ale měli jsme problém s telefonem, resp. připojením k internetu. Zkoušel jsem What´s Up, Viber, Odorik.cz, ale nepomáhalo ani když jsem se připojil v jedné z restaurací, což mě utvrdilo v tom, že bude dobré si pořídit místní simku. Nakonec jsem to asi vyřešil sms a roamingem z Vodafonu a řidič za chvíli přijel.
Cestou domů jsme se ještě zastavili v obchodě pro sim kartu. Při jejím nákupu skenují občanku, skenovala se řidičova. Cena sim karty závisí na tom kdo ji kupuje, protože turisté ji mají za 500 rupií a místní jen za 150 rupií. Rozhovoru řidiče a prodavačky jsem nerozumněl, ale bylo to o výsledné ceně a ta byla nakonec 150 rupií. Doma jsem se těšil, jak simku nastavím, ale ještě je potřeba zakoupit kredit a k tomu je potřeba PIN kód, který ale není ani na SIM kartě, ani to není defaultní 0000 nebo 1234, takže pomoct musel opět hostitel, ale až následující den. (PIN měl nakonec asi 10 znaků a sdělí ho na vyžádání).
Kolem čtvrté hodiny si šla manželka zaběhat. Protože to tu neznáme, tak běžela raději jen 10 minut na jednu stranu a zpět a potom 10 minut na druhou a zpět. Poté jsem šel běhat také, říkal jsem si, že by to bylo super z toho udělat zvyk a chodit běhat každý den. Říkal jsem si, jestli si brát telefon, ale bez internetu a aplikace pro běh by mi asi byl k ničemu.
Protože jsem ještě větší expert na navigaci než manželka, snažil jsem se běžet pořád rovně, po hlavní silnici. Doběhl jsem na křižovatku, na ní jsem se dal doleva a zase chvíli rovně. V tu dobu se ale začalo stmívat, tak jsem se raději otočil a vydal se zpět. A protože jsem si cestu předtím nekomplikoval, běžel jsem stejnou cestou. Alespoň jsem si to myslel, než jsem doběhl ke kolejím. Přes ty jsem ale předtím neběžel, takže bylo jasné, že jsem se ztratil. Mezitím se již zcela setmělo, což dávalo tušit mimořádnému zážitku.
Začal jsem obcházet domy a ptát se lidí, zda za a) umí anglicky a za b) zda znají jméno našeho hostitele. Bohužel jsem neznal ulici a číslo pisné se na Srí Lance vede asi jen ve městech. Prvních pár pokusů jsem nebyl úspěšný a lidé mi vůbec nerozuměli. Když už jsem našel anglicky hovořícího, tak samozřejmě neznal našeho hostitele. Nakonec jsem našel skupinku, která vypadala nadějně. Na jméno hostitele docela reagovali, i když to nebylo stoprocentní.
Jeden z nich mě vzal na motorku, že mě zaveze kam si myslí, že potřebuji. Tohle by se asi bez pozitivního přístupu zvládnout nedalo. Snažil jsem se mu tedy věřit, i když jsme jeli přes ty koleje, o kterých jsem věděl, že tudy by to být nemělo. Vyjelo se na hlavní silnici, chvíli rovně a zatočilo se opět přes koleje. V noci to sice vypadá všechno úplně jinak, ale cestou jsem některé úseky poznával a nakonec jsem se dostal domů. Poděkoval jsem za záchranu života a poděkování také bylo to jediné, co si zachránce nechal dát. Tím jsme uzavřeli náš druhý den na Srí Lance.